PARK

Z kraje města je hezký park, kam můžete vytáhnout například brusle. Je to ale i krásné romantické místo. Je odtud vidět východ i západ slunce. Rostou  zde sakury, které na jaře krásně kvetou a když později odkvétají je to nádherné. Lavičky jsou rozestavěny podél cesty. Cesta je kamenná pro příjemnou chůzu ale také pro jezdení na kole, skejtu nebo bruslí. Uprostřed parku se nachází fontána, kde se nesmí koupat a kolem jsou lavičky. Na kraji parku je jezero, které je ohrazeno zabradlím. U každé lavičky stojí koš. Udržujeme tu pořádek! Musí zde být i malý most přes potok, který vede dále na louku. Je zde spousta místa třeba na piknik. Přes den ho používají na procházky, odpočinek, od nejmladší po nejstarší generaci. Večer sem teenagerové chodí, jak se říká, zachlastat. Je velký, zelený, atmosféra je klidná. V parku můžete najít dva altánky na posezení. Cesta, trávník, stromy a všechny rostliny jsou zachovávány.

Limuzína zastaví a já vystupuji ven..Nadechnu se krásně vůně, která je kolem nás..Jdu přímo do středu parku, projdu kolem fontány a zamířím k zábradlí kolem jezera..opřu se o něj a dívám se na krásný západ slunce..Sebastian stojí vedle mě..zase se cítím klidný a uvolněný.."Přál bych si, aby to takhle zůstalo.." řeknu tiše se zavřenýma očima..Sebastian se na mě upřeně dívá, jako by o de mne očekával vysvětlení těch slov, co jsem právě pronesl.."Vím, že jsem k lidem arogantní, ale je to má maska Sebastiane, takhle mi už nikdo neublíží.." položím si hlavu na ruce, které mám hozené přes zábradlí..

Před parkem zastavím vystoupím z motorky, helmu položím na motorku a rychlo utíkám k sakurovým stromům posbírat pár okvětních lístků. Vytáhnu si pytlíček a pár si jich natrhám. Pytlíček pak dám zpět, chvíli se na ně dívám, když v tom uslyším jak na mě někdo volá." Yukiko ! Nepřej si nás až tě chytíme.." Podívám se kdo to je, jsou to kluci, z kterých jsem si před nedávnem udělala srandu, zašpinila jsem je inkoustem a lepidlem na ně přilepila pírka apod. prostě kanadské žertíky. Začala jsem utíkat jak jsem jen mohla, takže začala menší honěná po parku, při běhu jsem se podívala za sebe a zničehonic do někoho narazila. Spadla jsem na zem a podívala se na toho muže v černém."Gomen."

"Jsi v pořádku??" Zeptám se dívky, která do mě právě narazila..podám ji ruku a zvednu ji ze země..

"Pane??" ozve se Sebastian a když se na mě otočí vidí jak pomalu padám přes zábradlí do jezera..Kvůli nějaké holce, kterou zvedal ze země, mě nestačil chytit a já spadl do studené vody..

"Cieli!!" zakřičím na svého pána..pustím tu holku a přeskočím zábradlí, abych ho dostal ze studené vody..Vytáhnu ho nahoru.."Cieli!!" zakřičím na něj znovu ale můj pán je v bezvědomí..slyším jak lapá po dechu..sundám si sako a zakryju jím svého pána a beru ho do náruče..rychle s ním běžím do limuzíny, která od nás není naštěstí daleko..Otevřu dveře a položím ho na sedala..Celý se střese..vlezu za ním a zavřu na chvíli dveře aby nikdo neobtěžoval..Přestává se mu zvedat hrudník, vidím že skoro nedýchá..Udělám menší dýchání z úst do úst..a chvíli čekám.."Cieli?!" řeknu..pán pootevřel oči a zase je zavřel je úplně mimo..připoutám ho, aby nespadnul a sedám si za volant..rychle nastartuji a jedu zpět domů..

“Arigato..nic mi není“ Poděkují, že mi pomohl a dál utíkám, když uslyším jak vykřikne Cieli zastavím,otočím se a v ten moment mě doběhnou ti kluci. Srazí mě k zemi, jeden mi chytne ruce, jeden z nich si to točí na mobil. Poslední z nich si vytáhne kapesní nůž. V tom momentě se mi vybaví vzpomínky na ústav pro duševně choré, ležím tam jen tak nečinně a čekám co se bude dít.

Když neslyším nikoho kdo by byl poblíž, začnu se smát. Bohužel jsou na špatném místě ve špatný čas. Kopnu do ruky kluka s nožíkem, který mě drží se poleká a povolí. Žduchnu ho a vezmu ze země nožík."Tak jako minule, jen pár tahů a je konec. Šach mat..." Začnu se smát a stoupnu si, chytnu se za hlavu." Vážně jste si mysleli, že mi něco provedete a nic se nestane, vyváznete bez ničeho, ale já vás nenechám jen tak odejít.."Řeknu a ze široka se usměji. Nožík odhodím pryč, všichni tři se rozběhnou za ním, vytáhnu D.E. zamířím na ně a vystřelím třikrát, vytáhnu mobil." Jsem v parku..přijeďte s dodávkou.." Mobil schovám a jdu k nim, dva jsou mrtvý, jednoho z nich jsem naštěstí netrefila, pouze do ramene, chytla jsem ho a nožík co měl v ruce jsem mu dala pod krk." Takže..jak že se to jmenujete ? Jen tak abych věděla na čí hrob mám flusnout.."

Po pár minutách přijela dodávka, naložila je a odjela na mé panství, všechny stopy jsem zametla, nasedla na motorku a jela za nimi.

Dojdu kulhavě do parku, schovám se mezi stromy, chvíli tam jen tak postávám, přijde mi tady se skrývat moc nápadné a tak se zase vydám na hřbitov.

Yukiko přijde sem, sedne si na jednu lavičku, z batohu si vytáhne šachy a začne hrát, tak že si desku položí na nohy. Celou dobu se tak baví a přemýšlí o podnikání a různých důležitých záležitostí.

Přijdu do parku a zase du na obvyklé místo dívat se na jezero..opřu se o zábradlí a pozoruji klidnou hladinu jezera...

Zahlédnu Ciela, dám si batoh na záda, šachy si nechám v ruce a za chůze je hraji, přijdu k Cielovi a řeknu." Ahoj, už je ti dobře ?" Na chvíli zvednu pohled od šachů a podívám se na něj ustaraně.

"Cože??..Ah zase ty??" podívám se na ni a pak se zase opřu o zábradlí a dívám se na západ slunce jak se odráží nad jezerem..

"Jak cože?" Zopakuji po něm." Ty si snad nepamatuješ, jak jsi "spadl" do jezera ?" Zeptám se ho, zase se podívám na šachy a chvíli hraji než mi odpoví.

"Ah..moc ne..jak to vlastně víš?" zeptám se jí a to ani neznám její jméno..

" Tak trochu jsem to zavinila já..." Odpovím a začnu se divit tomu, že se ke mě chová mile, kde je ta jeho arogance." Vážně si v pořádku, nezdáš se mi ?" Zeptám se a pozvednu jedno obočí.

"Sám vlastně nevím, jestli jsem v pořádku.." odpovím..znovu se zadívám na jezero a pak se otočím a dívám se jak vítr odfoukává opadané okvětní lístky sakur...

Vypadá, že asi neni při sobě." Cieli..proč jsi najednou tak na mě milý ? Většina lidí a ty jsi do ní patřil...mě jenom řadí mezi ubožáky.." Stále mi to nejde do hlavy, začínám mít v tom zmatek a navíc mi pořád mi nehraje ten Sebastian.

"Milý??..Jak to myslíš??" zeptám se..poté si zapnu koženou bundu, vítr začíná být chladný..

" No..normálně bys mi tady začal říkat, že mám zmiznout a podobně." Odpovím, včera mi přišel Sebastian nějáký divný, takového komorníka jsem ještě nikdy neviděla, zdál se mi jako by měl zvláštní vztah ke svému pánovi.

"Promiň musím jít..." řeknu docela tiše a odcházím kamennou cestičkou pryč z parku...Mířím na hřbitov, tam můžu být chvíli sám..

" Um..dobře, měj se.." Odpovím sklesle, sednu si zpět na lavičku a zase se věnuji hře šachů, chtěla bych dohnat Ciela, oproti němu musím být nula.

Když jsem konečně v parku běžím na Cielovo obvyklé místo..když tam doběhnu nebude tam..Místo něj tam uvidím Yukiko..běžím za ní a zeptám se ji "Hoj! Neviděla jsi mého pána?" vyhrknu a podívám se na ni, čekajíc odpověď

Zvednu svůj pohled a podívám se, kdo to je."Ah..to jsi ty. Byl tady...zdálo se mi, že nebyl ve své kůži, dokonce byl na mě milý..šel směrem na hřbitov." Odpověděla jsem mu a usmála se na něj.

"Díky.." odpovím a rychle běžím na hřbitov.."Nebyl ve své kůži?? Milí?? Určitě se s ním něco děje.." řeknu si pro sebe a rychle utíkám, abych ho našel..

"Nemáš zač." Odpovím, schovám šachy a pomalu se vydám domů.

Dojdu až sem, svou paní nevidím, na to že mám na sobě jen bílé tričko a bílé kalhoty mi neni zima, lehnu si pod sakury. Dívám se do koruny stromu a sleduji jak na mě padají okvětní lístky. Konečně mám pro chvíli klid.

Mám divný pocit, stoupnu si a rozhlédnu se. Nikoho známého tu nevidím, rozběhnu se a jakmile zahnu do boku narazím do divné dívky. "Omlouvám se slečno..moje chyba to je nedíval jsem se na cestu. Copak tu děláte ?" pomůžu ji vstát, vypadala že je starší než má paní, docela se jí podobala." To nevadí..v pořádku..jenom hledám svoji sestru." Odpoví mi a jde dál, jakoby se nic nestalo. Nechápavě se podívám a pak utíkám dál do panství.

Po dlouhé cestě domů jde znát, že jsem nešel minulou noc spát a po cestě upadám do spánku... přece jen bydlím daleko. Poslední co slyším je tichý chichot.

Přijdu sem, popravím si katanu na boku..a procházím se po parku, všimnu si jednoho kluka, přijdu k němu a jemně do něj rýpnu prstem do tváře.."Hej žiješ ještě ?!" Zeptám se s chladným výrazem ve tváři...Zajímalo by mě jestli se probudí, kdyby ne..mohla bych mu něco provést..Pomyslím si a čekám na jeho reakci.

Zvedám se ze země... koukám se na mobil a vidím, jak dlouho jsem byl v limbu. Beztak mě ten hrobař proklel, rozhlížím se kolem sebe a vidím, že je zase tma jako obvykle a já jsem plný energie, tak se rozběhnu rychle k domu a jdu se najíst. Nevím co se mnou bylo a raději to ani nechci zjistit.

Když dlouho nevstává, vytáhnu svoji katanu a jen trochu, abych ho příště poznala, mu udělám menší zranění, pořežu ho na boku...A poté si sednu opodál na lavičku a trochu tam usnu, když se probudím ten mladík už je dávno pryč. Rozhodnu se odejít někam..možná si podle jeho vzhledu můžu zjistit kdo to byl a pak ho najít, přece jenom to má výhody být hraběnka..

Žiadna škola...rozhodla som sa len tak leňošiť to predsa chudý ľudia robia nie ? Odmietla som všetkých ktorý mi rodičia poslali ako ochranku. Ľahla som si pod fontánku a na tvár som si dala knižku ktorú ako jedinú vec som mala v ruke a pri sebe. Chvíľu som čítala potom som si ju zasa dala na hlavu a chvíľu trocha spala keďže slnko hrialo .

Limuzína zastaví pře parkem a já vystoupím, své černé šaty jsem dala bokem a nechala si oblečení hraběnky. Vystoupila jsem, byla jsem ráda, že mám od všech těch stresujících věcí pokoj, procházela jsem se po parku a uviděla jsem tam dívku, přišla jsem k ní a mile jsem řekla." Ahoj..." Usmála jsem se a čekala na její reakci.

Nadvihla som knihu a zahľadela som sa na dievčinu čo prišla . Sadla som si pretiahla som si ruky a zívla som. Prižmúrené oči som doširoka otvorila a hľadela som jej do očí z pobavením .
"Dobrý deň " usmiala som sa ale v očiach som mala chlad. "teda chcem povedať Ahoj Ojo-sama "ironicky som poznamenala pri tom môj anglický prízvuk som nedokázala skryť ako vždy

" Prosím tykej mi..jsem Yukiko a ty ?" Řeknu a usměji se na ni, sednu si vedle ní a protáhnu se." V tomhle sakurovém parku je vše nádherné.." Při téhle větě se zadívám na padající lístky sakur, tady se cítím lépe než v tom hloupém panství.

"Prečo si priateľská k človeku čo je o triedu alebo dve nižší ako ty ? Ak by ťa niekto videl vysmial by ťa že sa bavíš s chudobným človekom " v očiach stále chlad. Pozrela som na tie kvety pripomínalo mi to domov ale na to som už dávno zabudla. "Ojo-sama by mala byť v škole a nie flákať sa v parku ." dám si bradu na jedno koleno a ľadovo sa zahľadím do jej tváre . V hlase ani známky po priateľstve.

"Doopravdy nejsem, jsem nižší než ty, tohle vše jsem dostala jako dar.." Řekla jsem přátelsky a usmála se na ni." Ve škole se necítím dobře, všude po škole jsou lidé, kteří by o mě věděli, že nejsem od mala hraběnka a vše jsem dostala náhodou by se mi jen vysmáli do obličeji, tak jak každý koho potkám.."

"Takže hovoríš že to bol dar ?" zasmiala som sa . "Pamätaj bohatý ľudia nikdy nič len tak nedajú chudým ako som ja alebo ako hovoríš že si aj ty chudá ...vždy za to niečo chcú pamätaj ! pozrela som za nás na tú vodu a trocha som jej šplechla do tváre .

"Jo pečovala o mě, ale né jako o dítě, bohužel v ústavu, poté zemřela a já splnila její poslední slova a to, že se všechno co jí patřilo postarám." Trošku jsem se tvářila smutně z těch vzpomínek, když na mě cákla vodu, do obličeje, usmála jsem se a vodu nechala stékat dolů po obličeji. Začala jsem se usmívat tak jako předtím.

"Mimochodom ja som ..........Angelise Ika....." zastavila som sa pretože meno Mitsurugi je známe aj v Japonsku " hovor mi Ange " usmiala som sa tak sladko až to bolo podozrelé.
"tak ústav " premýšľala som nahlas. "Ak ti tak vadí chodiť do bohatej školy prídi navštíviť tu tvoju alebo chceš aby som urobila poriadok tam u vás ? " nahodím tak sladko-zlý úsmev až pri tom mrazí, oči mi horia plameňmi a môžeš v nich vidieť výzvu .

"Těší mě...to by bylo o tebe hezké, ale nevím jestli bys si taky nějak neublížila..." Odpovím a zadívám se na ni, přijde mi strašně sympatická, je jinší než ti boháči, kteří jsou arogantní a namyšlení jak jen to jde.

"o to sa báť nemusíš ,my chudý ľudia sa radi bijeme....a nikdy som nebola na tak prestížnej škole ...." trocha sa začervenám a odvrátim zrak. Samé klamstvá,nerada klamem ale nikto nesmie vedieť čo som zač preto žijem ako chudák pomyslela som si až ma to trocha deprimuje.
"Ale myslíš že si ma nikto nevšimne v mojej školskej uniforme ?Máte tam nejakú ochranku alebo niekoho ?" opýtam sa jej v očiach vystriedala nenávisť.

"Abych pravdu řekla, já se biji ráda též...ale raději né na veřejnosti, mohla bych z toho mít problémy." Řeknu vesele a po chvíli dodám.."Ochranka je pouze u ředitelny a u vchodu, jinak v budově není, ale pustí dovnitř každého...no myslím, že ani ne.." pousměji se...zajímal by mě její názor na to, kdyby opravdu věděla kdo jsem..zdám se být křehká, ale ve skutečnosti jsem jen další v tomhle světě naplněný nenávistí...no jo dříve jsem bývala obyčejná dívka, ale poté co moje setra zničila vše co jsem měla, jsem dopadla tak jak jsem dopadla..Pomyslím si a můj výraz zkamení.

"Tak tam pôjdem ako tvoja služobná nech vidia že aj ty patríš k ním" uvidím její výraz a spýtavo na ňu pozriem. Podám jej ruku "Tak ojo-sama počkáte ma pred bránou vašej školy ?" podávanú ruku stále držím ale v očiach mám záujem .


*p.s za 20min som späť

" Neni to hloupý nápad..?" Zeptám se a podívám se na ni stále s kamenným výrazem v tváři." Jestli budeš chtít, abych tam počkala ? Klidně půjdu s tebou, jenom se budu držet trochu dál od tebe..." Dodám k tomu a čekám na její reakci, stoupnu si a jen se pousměji.

Procházím kolem parku a vidím mladou paní jak si s někým povídá, vypadá to dost drsně, ale raději jí nechám jen tak aby jsem jí nenaštval.

"Ja sa skočím iba prezliecť a dobre ako slúžka sa neoblečiem.....ale mám jednu podmienku hľadám jednoho človeka pravdepodobne chodí k vám na školu" vystriem sa tak ako keby som sa pozerala na niekoho z vrchu...

"Dobře počkám tady.."Odpovím mile a konečně se usměji." Jak se jmenuje..znám každého z té školy...?" Zeptám se a jsem připravena, abych nespletla jméno.

Zatvárila som sa vážne "Volá sa Asakura ale meno neviem môže mať okolo 16rokov" nakloním hlavu na bok. Následne ju tu nechám a ani nie za pol hodiny som späť (klik) oblečenie ktoré pripomínalo bohatú paní.